Pokud se chceme s druhými domluvit a mít dobré vztahy, neměli bychom v nich svou komunikací vzbuzovat strach, pocit viny, hanbu, výčitky nebo jim vyhrožovat tresty. Taková komunikace k domluvě a spolupráci nevede.

Pro získání toho, co potřebujeme a čeho chceme dosáhnout musíme u druhých probudit empatii a soucit. Nejde o lítost. Empatie představuje respektující porozumění tomu, co prožívají druzí lidé. Jde o schopnost vcítit se do pocitů a motivací druhých lidí. Pomáhá nám lépe porozumět jejich jednání a reagovat na jejich potřeby. Probuzení empatie a soucitu u druhé osoby dosáhneme tím, že jí ukážeme své pocity a vysvětlíme, jaké naše potřeby, které nejsou naplněny, s nimi souvisí.

Na okamžik odložte své vlastní úsudky a předpoklady a snažte se podívat na svět očima druhého, představit si jeho prožitky a pochopit je - nehodnotit, snažit se porozumět.

Jestliže chceme něco dostávat, musíme být schopní to sami dávat a v konfliktní situaci platí, že s tím většinou musím začít já. Čím dříve se k tomu jeden z dvojice odhodlá, tím dříve se mohou ledy pohnout a můžeme se domluvit na tom, jak to zařídit, aby naše potřeby byly naplňovány.

Chci porozumění? Musím se snažit porozumět druhému. Chci uznání? Musím umět projevit uznání druhému.

„Buď sám tou změnou, kterou chceš vidět ve světě.”
Mahátma Gándhí

V komunikaci s druhým rodičem je dobré formulovat svá sdělení pozitivně. Říkat spíše co si přejeme, než co si nepřejeme. Negativně vyjádřená prosba (co si nepřeji) často vyvolává odpor a navíc je nesrozumitelná.

„Co teda vlastně chceš, abych dělal/a?”

Pozor na tón hlasu. Stejný dotaz s jiným tónem hlasu dostává nový význam. Ze zájmu se může stát útok.

Když nevysvětlíme, proč o něco žádáme, nevysvětlíme svoje pocity a potřeby, může sdělení vyznívat jako příkaz. Když přidělíme příkaz, požadujeme a domáháme se, většinou to nefunguje – určitě ne ke spokojenosti všech zúčastněných.

„Lidé chtějí dělat věci tehdy, když se pro ně rozhodnou, a ne proto, že jsou k nim nuceni. Jakmile člověk slyší požadavek nebo rozkaz, dostane se do rozpoložení, v němž je mnohem těžší naplnit potřeby jiných. Je pak pro něj těžké soustředit se na hodnotu toho, co se od něj žádá, protože to ohrožuje jeho nezávislost – a každý člověk má silnou potřebu nezávislosti.”
Rosenberg, 2020