„Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.“ Antoine de Saint-Exupéry
Úvod k tématu
Rodičovství v úplné rodině
Rodičovství je intuitivní. Nejde o promyšlenou a domluvenou spolupráci rodičů. Prostě se děje a rodiče spolu utváří rodičovský a výchovný styl každý den. Dokud žijí spolu, vše se děje přirozeně, organicky. Pravidla jsou nepsaná a vznikají při společné interakci. Je možné kdykoliv reagovat, oba rodiče mají na dítě vliv, mají možnost o své dítě pečovat a trávit s ním čas.
Rodičovství po rozpadu vtahu rodičů
Tohle se po rozpadu vztahu mění. Vliv se umenšuje, času s dítětem je méně, interakce s dítětem jsou oddělené – čas s mámou a čas s tátou – není možné kdykoliv reagovat. Spolupráce, která vznikala v zájmu dítěte organicky a přirozeně, už není možná, přesto je nadále nutná. Je třeba její základní pravidla domluvit a nastavit.
Porozvodové rodičovství představuje „vyšší level“, je náročnější, přináší mnoho výzev.
Přináší také příležitost, zamyslet se nad vlastním rodičovským a výchovným stylem.
Texty k Rodičovství a výchově obecně vytvořila Milena Mikulková (sociální pedagožka a vztahová poradkyně, espediente.cz).
Být rodičem po rozchodu/rozvodu s sebou přináší mnohé výzvy. Spousta se toho ve vašem životě a životě vašich dětí mění. Některé základní principy rodičovství ale zůstávají neměnné, ať už jako rodiče zůstáváte spolu, nebo jdete od sebe:
Jedinou připraveností pro rodičovství je ODVAHA a rozhodnutí PŘEVZÍT ZODPOVĚDNOST za sebe a vůči dítěti, které je na nás plně závislé.
Žijeme v době, která nutí člověka k dokonalosti. Jak vlastně vypadá dokonalý rodič? Co dělá? Co naopak nedělá? Říká se, že být dokonalým rodičem je pro dítě toxické. Proč? Protože zkresluje životní realitu. Protože vyčerpává jak rodiče, tak dítě (mohu si dovolit nevědět, neumět, nechtít?). Dokonalosti není třeba, stačí být dost dobrým rodičem (D.Winnicott). Dost dobrý rodič je vnímavý k sobě a cítí se ve své rodičovské roli bezpečně, je ve vztahu k dítěti pečlivý a tím se stává zdrojem bezpečí pro dítě. Je průvodcem dítěte, bezpečnou základnou a zázemím i bezpečným útočištěm. Neanalyzuje příliš, zda je nebo bude dobrým rodičem, prostě to žije! Jak? Poskytuje prostředí, které je dítěti oporou. Poskytuje optimální míru pohodlí a stability. Uspokojuje potřeby dítěte v pravý čas (potřeby, nikoli přání). Bere ohled na vývojové potřeby dítěte a vytváří podmínky pro jeho rozvoj. Dost dobrý rodič je dítěti nablízku, pokud zažívá neúspěch, frustraci, zklamání, ale nesnaží se tyto jevy ze života dítěte odstranit. Provází dítě v jeho osamostatňování z úplné závislosti k relativní nezávislosti a má důvěru, že dítě svoji cestu zvládne.
K NORMÁLNÍMU DĚTSTVÍ kromě poznávání, objevování a zkoumání PATŘÍ BEZSTAROSTNOST.
Děti přirozeně poznávají svět s lehkostí i se zaujetím. Pozorují zákonitosti fungování sebe, druhých, společnosti, přírody i techniky. Bezstarostnost si dítě může dovolit, pokud zažilo bezpečné pouto s pečující osobou. Od ní se vrhá do okolního světa, protože ví, že má své jisté a bezpečné zázemí. K bezstarostnosti přispívá předvídatelnost, přiměřené množství a intenzita podnětů. Bezstarostnosti se dítě oddá, když vnímá, že jeho důležití lidé jsou v bezpečí, jsou pevní a předvídatelní. Jsou fyzicky i emočně dítěti nablízku.
NÁSILÍ DO DĚTSTVÍ NEPATŘÍ. Děti nelze vychovávat bitím, nadávkami, ponižování ani snižováním jejich důstojnosti.
Děti potřebují bezpečí, nelze je vychovávat bitím, nadávkami, ponižováním ani snižováním jejich důstojnosti. To, co se dřív „tolerovalo“, je dnes nezákonné.
Fyzické a jiné ponižující trestání nelze omlouvat ani tolerovat. Rodiče měli mít na paměti, že fyzické a jiné ponižující trestání:
- narušují důstojnost a sebeúctu dítěte;
- narušují vztah dítěte k rodiči;
- dávají dítěti pocit, že bít slabší je v pořádku;
- jsou protiprávní.
Je na rodičích, aby hledali cesty, jak se nevhodnému zacházení s dětmi vyhnout. Přesto se může stát, že se rodiče dostanou do situací, kdy si neví rady. V této situaci se pak mohou obrátit na poskytovatele odborné pomoci, který může nabídnout pomoc. Pro rodiče, kteří hledají cesty, jak své děti vychovávat pozitivně bez fyzických trestů, vytvořila organizace LOCIKA také příručku Praktický průvodce laskavým rodičovstvím viz
Praktický průvodce laskavým rodičovstvím.pdf.
Když jsou děti malé, potřebují KOŘENY, aby až vyrostou, mohly dostat KŘÍDLA. Kořeny i křídla – OBOJÍ VČAS A VE SPRÁVNÉ MÍŘE.
Jedná se údajně o indiánskou moudrost. Ono pomyslné zakořeňování dítěte je procesem, který se skládá z miniaktivit, ve kterých dochází ke každodennímu laskavému kontaktu s pečující osobou. Péče je doprovázena očním kontaktem, citlivými doteky a hlasovým komentářem (zrcadlením projevů dítěte). Tam vzniká základní životní pocit důvěry – ano jsem tady správně, lidé mne vnímají a včas uspokojí mé potřeby, to pro mne znamená, že svět je bezpečné místo pro život. Výchova znamená poskytovat dítěti bezpečný prostor, podněty i hranice pro jeho zdravý vývoj. Tak se buduje zdravý vztah k sobě, k druhým, k životu. V průběhu vývoje se vliv rodičů a životní podmínky (dobré i špatné) stávají součástí výbavy dítěte. S rostoucí zodpovědností se rozšiřuje i osobní svoboda. To jsou křídla, která umožňují vlastní rozvoj, vlastní seberegulaci, zvládnutou svobodu a vědomé směřování.
Je důležitější PŘIPRAVIT děti NA CESTU než cestu dětem.
Rodina je pro dítě tréninkovým polem. V ní se učí základním životním dovednostem zejména nápodobou, jindy cíleným tréninkem. Potřebuje někam patřit. Potřebuje se naučit, zkoušet a ověřovat, že přiměřeně svému věku zvládá péči o sebe, o svůj prostor, své věci. Že se umí přiměřeně prosadit, ale i čekat a podřídit se. Učí se navazovat, budovat, udržovat, opravovat, ale i ukončovat vztahy s druhými lidmi. Učí se rozlišovat mezi dobrem a zlem, co je dobré a potřebné, a taky co je špatné a nežádoucí. Učí se vnímat své emoce, pojmenovávat je, projevovat a následně kultivovat. Učí se po něčem toužit a jít za tím. Učí se vyhrávat i prohrávat a obojí zdravě unést. Učí se chtít i odmítat, učí se vymezit si hranice, ale i překonávat překážky. Učí se komunikovat, ale i naslouchat. Učí se konfliktům předcházet a také je řešit. Učí se. To je jen stručný výčet toho, jak vypadá příprava dětí na jejich vlastní cestu. Těžko říct, zda jsou rodiče jeho učiteli nebo dítě naopak učitelem svých rodičů. Co je však jisté, že je těžké pro rodiče a vychovatele najít tu správnou míru v tom, co považují za dobré a dopřát dítěti prostor pro jeho vlastní cestu.
Zájem beze slov je poloviční. SLOVA BEZ ZÁJMU JSOU ZBYTEČNÁ.
Nejen děti, ale i dospělí mají potřebu někam patřit, být součástí lidského společenství. Být vnímaní, být potřební a schopní, být pro druhé důležití a být přijímaní navzdory svým limitům. Spojení zájmu a slov nebo jiné formy komunikace s druhými je potvrzením vlastní existence člověka. (Paradoxně i domácí mazlíčci mohou tuto bytostnou potřebu svým způsobem naplnit). Žijeme v záplavě slov, v nadbytku informací, v přemnoženém zveřejňování osobních prožitků, ale pořád stojíme o totéž, o projevení opravdového zájmu o nás, naši osobu, náš příběh.
Děti chtějí a potřebují VIDĚT své RODIČE SPOKOJENÉ.
Děti velmi citlivě vnímají prožívání rodičů. Čím méně jsou vybaveny slovním aparátem, tím intenzivněji všemi smysly vnímají, co se děje. Zda jsou rodiče v klidu nebo v nepokoji. Zda jsou smutní nebo veselí. Zda jsou v bezpečí nebo spíše v nejistotě či ohrožení. Zda jsou partnerem milováni, respektováni nebo je partnerství rodičů narušené. Aby mohly prožívat bezstarostné dětství, potřebují vidět své rodiče spokojené. Jakmile navnímají jejich nepohodu, nesoulad, odcizení, odpojení, přichází s vlastními strategiemi, jak rodiče opečovat, jak je upokojit nebo naopak jak je aktivizovat k životu. V průběhu rodičovství velmi často dochází k odsunutí péče o partnerství. To však přináší frustraci, kterou se snažíme překrýt technickým zajištěním chodu domácnosti, plným zaujetím dětmi. Jakmile děti vycítí tzv. emoční hlad rodiče (tzn. že se necítí v partnerském vztahu dobře, necítí se milovaný/á) nabídne se a vytvoří s rodičem pevnou koalici. Zde si oba vzájemně plní své potřeby. Paradoxně tyto asymetrické koalice rodič + dítě partnerství rodičů ještě více narušuje. Na místě partnera/partnerky je totiž „obsazeno“. Dětem se uleví, pokud vidí, že rodiče o svůj vztah pečují, že jsou spolu rádi, že si před dětmi projevují náklonnost, a dokonce někdy svého partnera upřednostní před nimi. Protože chtějí a potřebují vidět své rodiče spokojené.
Čas věnovaný OBNOVĚ VLASTNÍCH SIL je časem, který investujete do svých dětí.
Existují dva druhy únavy – tzv. hořká a druhá tzv. sladká. Ta hořká je výsledkem vyčerpání, trvalého přetížení v oblasti zvýšené ostražitosti a koncentrace pozornosti, vysoké míry zodpovědnosti, permanentního rozhodování a řešení problémů, je důsledkem práce bez viditelných výsledků. Kromě toho se na hořké únavě podílí i chronické nevyspání, emoční zátěž, případně frustrace plynoucí z bezmoci a sociální izolace. Z hořké únavy se jen tak „nevyspíme.“ Naproti tomu sladká únava až tak nesouvisí s množstvím spořádaného cukru, ale spíše s fyzickou únavou. Výhodou je, že v tomto případě má tělo vlastní strategii regenerace a tím nejzázračnějším prostředkem je kvalitní spánek. V rodičovství se mnohdy objevují oba typy únavy – hořká i sladká. Zejména pokud jsou děti malé, nezřídka zažíváme převahu té hořké únavy. Proto je potřebné najít si každý den aspoň chviličku na regeneraci sil – zatancovat si s dítětem v šátku, držet dítě za ruku a v klidu si vypít kávu, zpívat si, jít se protáhnout ven a aspoň jednou za týden mít aspoň hodinu jen a jen pro sebe. A to se týká jak maminek, tak tatínků.
ZDRAVÉ PARTNERSTVÍ usnadňuje rodičovství.
Základem zdravé rodiny je zdravé partnerství. O partnerství je potřeba pečovat, zejména tehdy, když se rodina rozroste o děti. Přestože péče o ně zabere převážnou většinu času, najít si 10minut denně, jednu hodinu týdně, jeden den za měsíc, alespoň jeden víkend za rok znamená, že stojíme o to, aby partnerství bylo „živeno“ tím, co ho utváří, vzájemnou intimní blízkostí, vášní, sexem, povídáním a sdílením, pohodou, humorem, společným zájmem, plánováním a především tím, co je pro daný pár to stmelující. Až příliš mnoho párů upozadí při rodičovské roli péči o partnerský vztah. Jenže právě pevné partnerství přispívá k pohodovějšímu zvládání rodičovství.
Možná jste PŘESTALI BÝT PARTNERY. Přesto ZŮSTÁVÁTE RODIČI.
Děti i po rozchodu rodičů touží po nekonfliktním vztahu s oběma rodiči bez strachu, že jednoho nebo druhého zraní nebo dokonce zradí.
Texty k Rodičovství a výchově obecně vytvořila Milena Mikulková (sociální pedagožka a vztahová poradkyně, espediente.cz)
Milena je autorkou těchto knih (nejen) o rodičovství:
Porozvodové rodičovství
„Dítě skutečně pro svůj vývoj potřebuje oba rodiče, ale nikoliv odděleně, ale naopak v jejich součinnosti, v jejich vzájemné komunikaci, spolupráci, souznění. Tyto modely chování potřebuje pro svůj vlastní život v daleké budoucnosti, pro vlastní partnerské vztahy, prožívání sexuality, pro vlastní vztahy ve společnosti obecně.“ prof. Lenka Šulová
Po rozpadu vztahu rodičů už to není možné. Je třeba projednat dosavadní způsoby fungování rodiny. Domluvit nastavení základního rámce pravidel, jak budeme jako rodiče fungovat dál.
Nezáleží na tom, kdo víc vydělával a kdo víc pečoval, zásluhy jsou společné.
Po rozchodu se musí každý z rodičů postarat o svou existenci a děti potřebují, aby jim byli oba rodiče k dispozici a rozvíjeli s nimi vztah.
Úkolem obou rodičů je společně najít způsob:
„Jak obnovit uspokojivě vztahy po rozvodu a znovu nastavit pravidla hry v rodině tak, aby se všichni její členové nadále cítili její součástí.“ Arturo Roizblatt
Může to být obtížné obzvláště v situaci, kdy máme rozdílná rodičovská přesvědčení.
Rodičovská přesvědčení
„Dobrá máma by měla…“
„Dítě vždy ochránit, být pečující, nenechat dítě o samotě, být dítěti vždy k dispozici, nedovolit, aby se dítěti stýskalo...“
„Když si představím vlastní dceru, že se každý týden stěhuje ode mě k otci…“
„Matka je při péči o dítě nejdůležitější a svěřovat děti do střídavé péče není vhodné…“
Zdroj: Frank Walton (2012)
Komplementarita rodičovských rolí
Otcovský, mateřský styl výchovy a jejich význam
„V každém období vývoje dítěte přinášejí oba rodiče určité důležité aspekty chování a interakcí do celkové mozaiky dětského repertoáru.“ (Šulová, 2010)
Komplementarita (tedy vzájemné doplňování a určitá míra nenahraditelnosti) rodičovských rolí je častým argumentem při vyjednávání o porozvodovém uspořádání péče o děti. Každý z rodičů přispívá k vývoji dítěte jiným, ale stejně důležitým způsobem – v tradičních přístupech např. matka častěji reprezentuje pečující a emočně podpůrnou roli, zatímco otec přináší prvky strukturace, stimulace a podpory autonomie.
Tento argument bývá využíván k podpoře sdílené péče, kdy má dítě možnost nadále čerpat z různorodých rodičovských přístupů. Dále se komplementarita objevuje v diskurzu otcovských práv, kdy je zdůrazňována hodnota otcovství jako jedinečné a nenahraditelné hodnoty. Zároveň však může podporovat stereotypní představu o vymezení mužských a ženských rolí, což naopak znesnadňuje jiné aspekty porozvodové adaptace.
Uvažujme tedy o různorodých, proměnlivých, vzájemně se doplňujících a vzájemně se rozvíjejích rolích rodičů bez strnulého rozlišení na mužské a ženské přístupy.
Více k výzkumu komplementarity rodičovských rolí
V současných studiích je představa striktního rozdělení rodičovských rolí (např. „otec jako živitel, matka jako pečovatelka“) podrobena kritickému přezkoumání. Zatímco tento model býval v minulosti široce přijímán, dnes se chápe spíše jako stereotypizující ideologie, než žitá realita.
Komplementární pojetí rodičovských rolí je často spojováno s časově omezeným obdobím industrializace a vznikem tzv. nukleární rodiny v 19. a 20. století, kdy se role mužů a žen více vyhranily, přičemž antropologické a sociologické studie ukazují, že role matky a otce byly a jsou v různých společnostech mnohem různorodější, než naznačuje komplementární model.
Komplementarita je často chápána jako argumentace pro přirozenost nerovností mezi pohlavími, protože legitimizuje nerovnoměrné rozdělení péče a moci. Feministická teorie upozorňuje, že se tím posiluje představa, že ženy jsou „přirozeně“ lepší pečovatelky a muži „přirozeně“ živitelé či autority.
Námitky souvisí s kritikou tzv. „esencialismu“, tedy myšlenky, že určité psychologické či sociální schopnosti vyplývají přímo z biologického pohlaví. Výzkumy ukazují, že rodičovské kompetence nejsou nutně genderově podmíněné: muži i ženy mohou plnit jak pečující, tak ekonomické funkce.
V rodinách s rovnoměrnějším rozdělením péče je často zaznamenána vyšší spokojenost všech členů domácnosti (včetně dětí). Politiky podporující zapojení otců (např. otcovská dovolená, flexibilní pracovní režimy) reflektují odklon od tradiční komplementarity. Ve společenském měřítku se však stále objevuje normativní tlak, zejména vůči matkám – očekává se od nich větší míra péče i emoční práce.
Z hlediska kritické sociologie a gender studies bývají i „jemné“ verze komplementarity hodnoceny obezřetně až kriticky, zejména pokud:
- implicitně naturalizují genderové rozdíly, tedy sugerují, že jsou výsledkem biologické danosti (např. vrozené schopnosti empatie, schopnosti učit nebo vést…);
- vedou k asymetrickému rozdělení rodičovské odpovědnosti, kde matka nese zodpovědnost za každodenní péči, zatímco otec je „bonusově“ stimulující prvek;
- zachovávají tradiční hierarchii hodnot – matka vnitřní svět, otec vnější svět – což může omezovat roli otců i matek v jejich reálných možnostech zapojení.
Např. socioložka Barbara Risman upozorňuje, že tyto modely nevysvětlují variabilitu mezi muži a ženami ani fakt, že ve společnosti, kde mají otcové větší příležitost k péči, tyto rozdíly mizí. Kritici také upozorňují na tzv. genderovou performativitu: tedy že chování rodičů je reakcí na očekávání společnosti, a ne odrazem vrozených rozdílů.
Aktuální odborný konsenzus lze tedy shrnout takto: Ano, existují určité rozdíly mezi tím, jak se otcové a matky obvykle zapojují do výchovy – ale tyto rozdíly nejsou rigidní ani univerzální.
Tyto „typické výchovné styly“ nejsou vrozené, nýbrž vyjednávané, kontextuálně podmíněné a proměnlivé, nelze je aplikovat obecně a stereotypně.
V literatuře přibývá důraz na otcovství jako péči, nejen jako stimulaci, čímž se rozšiřují možnosti identifikace pro muže. Důležité je chápat, že kvalita vztahu a dostupnost rodiče jsou důležitější než konkrétní styl (viz např. Teorie attachmentu – Bowlby, Ainsworth).
Co si z toho vzít pro praxi?
Komplementarita není nutně špatný koncept, ale užitečné je překonat binární (mateřský/otcovský styl) a esencializující (rozdíly jsou vrozené a dané biologií) pojetí. Podnětné je uvažovat o tom, že výchovné styly nejsou nutně vázány jen na osoby, ale také na situace a časy.
Zdroje
Ainsworth, M. D. S., Blehar, M. C., Waters, E., & Wall, S. (1978). Patterns of attachment: A psychological study of the strange situation. Lawrence Erlbaum Associates.
Bowlby, J. (1969). Attachment and loss: Vol. 1. Attachment. Basic Books.
Connell, R. W. (1995). Masculinities. Polity Press.
Fraser, N. (1997). Justice interruptus: Critical reflections on the “postsocialist” condition. Routledge.
Gerson, K. (2010). The unfinished revolution: Coming of age in a new era of gender, work, and family. Oxford University Press.
Hays, S. (1996). The cultural contradictions of motherhood. Yale University Press.
Hochschild, A. R., & Machung, A. (1989). The second shift: Working parents and the revolution at home. Viking.
Parsons, T., & Bales, R. F. (1955). Family, socialization and interaction process. Free Press.
Biller, H. B. (1993). Fathers and families: Paternal factors in child development. Auburn House.
Lamb, M. E. (Ed.). (2010). The role of the father in child development (5th ed.). Wiley.
Parke, R. D. (1996). Fatherhood. Harvard University Press.
Risman, B. J. (1998). Gender vertigo: American families in transition. Yale University Press.
Šulová, L. (2010). Raný psychický vývoj dítěte (2. vyd). Karolinum.
Rodičovská péče je:
… dynamickou mozaikou různorodých přístupů, které se proměňují podle:
- situace
- potřeb dítěte a
- životního kontextu.
Různí rodiče – a často i tentýž rodič v různém čase – volí odlišné styly jednání, přičemž důležité výchovné a pečující role často plní i další blízcí lidé.
Místo idealizace „tradiční úplné rodiny“ je důležité uznat adaptabilitu a tvořivost rodičů v různých uspořádáních, včetně těch asymetrických.
Děti prospívají tehdy, když mají možnost zažívat rozmanité a bezpečné vztahy – nikoliv nutně jen v tradičně vymezené dvojici rolí matka–otec.
Odmítání jednoho z rodičů
Dítě během dětství přirozeně osciluje mezi rodiči. U každého z nich hledá něco jiného. Pokud od rodičů nepřichází v situaci rozpadu jejich vztahu jasné sdělení, že bude dítě i nadále s oběma rodiči a v jakém režimu, může dítě vyjadřovat inklinaci k jednomu z rodičů nebo dokonce dočasně nebo zcela jednoho z rodičů odmítat.
V tomto ohledu mohou u dítěte hrát podstatnou roli:
Věk
V určitém věku má dítě přirozeně blíže k jednomu nebo druhému rodiči. Batole, které doposud trávilo čas převážně s matkou se s ní bude cítit jistěji. Třináctiletý chlapec, který se intenzivně věnuje sportu, ve kterém ho otec aktivně podporuje, bude mít blíže k otci, se kterým tráví více času než s matkou. To že to doposud nějak bylo/je, by nemělo být překážkou v nastavení do budoucna. Vždy by měl převážit fakt, že dítě potřebuje oba rodiče.
Pohlaví
Např. dívka ve věku 10 let (pohlavní dozrávání, první menstruace atp.) se může cítit lépe s matkou. Stejná dívka ve věku 16 let, která se začíná vůči matce vymezovat, může inklinovat více k otci, se kterým si momentálně lépe rozumí.
Individuální nastavení dítěte
Patří do nich odolnost dítěte, jeho charakterové vlastnosti. Zatímco některé děti zvládají změny velmi dobře, jiné potřebují velkou podporu v jejich přijetí a následné adaptaci. Některé děti jsou spíše introvertní a těžko navazují nové vztahy, pro jiné je to snadné a vítané. Toto individuální nastavení každého dítěte vytváří pocit, že k jednomu z rodičů může mít dítě (momentálně) blíže, lépe si s ním rozumí.
Zájmy dítěte
Díky společným zájmům spolu přirozeně trávíme více času, což ovlivňuje náš vzájemný vztah, většinou pozitivně, dochází k jeho prohloubení. Dítě může vyjadřovat při rozvodu/rozchodu přání být s jedním z rodičů více i z toho důvodu, že se obává, že se v důsledku změn nebude moci věnovat své zálibě tolik, jako doposud. Zájmy dětí nabývají na důležitosti zejména v období, kdy se dítě osamostatňuje a na významu pro něj nabývá vrstevnická skupina, kamarádi a vztahy s nimi.
Výchovný a rodičovský styl konkrétního rodiče
Zejména v období dospívání preferují děti výchovný rodičovský styl, který jim více vyhovuje a právě to může významně ovlivňovat se kterým rodičem chtějí trávit svůj čas. Velmi dobře umí ve svůj prospěch (ale ne ku svému prospěchu) využít situace, kdy jsou rodiče v konfliktu. Pokud tyto děti nemají nastavené pevné hranice, na kterých se rodiče domluví, může to vést k problematickému chování dětí do budoucna.
Je pravda, že dítě může rozhodnout, u koho chce žít?
Dítě má právo (nikoliv) povinnost vyjadřovat svůj názor, říkat, co si myslí a co potřebuje. Dítě má tedy právo se vyjádřit a neexistuje žádný věkový limit pro právo dítěte na vyjádření vlastního názoru. Soud je povinen tomuto názoru věnovat patřičnou pozornost a při svém rozhodování jej zohlednit. Neznamená to ale, že tento názor musí bez výhrad akceptovat a rozhodnout vždy v souladu s přáním dítěte. Ústavní soud pak v této věci konstatuje, že čím starší dítě je, tím větší má jeho názor váhu. Patnáctiletý teenager je schopen jednoznačněji své názory a přání srozumitelně verbalizovat, verbální vyjádření názoru tříletého dítěte nemusí být tak směrodatné. Výslovně vyjádřený názor dítěte je však třeba hodnotit s přihlédnutím k jeho věku, rozumové vyspělosti i možnosti jeho manipulace ze strany jednoho nebo obou rodičů. Dítě by nikdy nemělo cítit odpovědnost za rozhodnutí, rozhoduje vždy soud a to v souladu s nejlepším zájmem dítěte, což může někdy znamenat, i proti přání dítěte.
Na straně rodičů pak situaci zhoršuje:
Manipulace dítěte proti druhému rodiči
- zdůrazňování domnělých či skutečných selhání druhého rodiče
- vzbuzování pocitu viny či smutku u dítěte
- přenášení odpovědnosti na dítě
Vytváření koalice s dítětem proti druhému rodiči
„Táta nás opustil, …“
„Mámě na nás nezáleží, …“
Nezvládnutí situace rozpadu vztahu s druhým rodičem (vyjadřování vlastní slabosti, role oběti)
- nezpracování rozchodu s partnerem (uvíznutí ve fázích psychorozvodu)
- demonstrování vlastní slabosti a vytváření závislosti na dítěti („Bez vás bych to nezvládl/a.“) a položení se do role oběti
To že má dítě během dětství chvíli blíže k jednomu, chvíli k druhému rodiči je zcela přirozené. V situaci rozvodu/rozchodu toho někteří rodiče využívají, aby získali dítě převážně do své péče nebo si zajistili jeho náklonnost. Většinou je to ze strachu, že ztratí vliv na dítě, nebudou mít dostatek času s dítětem pro budování vztahu a předávání důležitých hodnot.
Ani většina dětí, které se v rozvodu/rozchodu nebo po něm přimknou více k jednomu z rodičů většinou toho druhého zcela neodmítá (Johnston, 2003). Nechtějí zcela ukončit veškeré kontakty s ním, spíše vyjadřují určitou vyhraněnost vůči tomuto rodiči, spolu s emocemi jako jsou zlost, smutek, ale také láska.
V nejhorších případech dítě jednoho rodiče zcela odmítá a toto odmítání vyjadřuje velmi důrazně, zdánlivě bez konkrétních výhrad a pocitu viny, za toto své jednání.
Zdroj: Parental Alignments and Rejection: An Empirical Study of Alienation in Children of Divorce Janet R. Johnston, PhD, The Journal of the American Academy of Psychiatry and the Law
Vůbec nejzávažnější dopad rozpadu vztahu rodičů na dítě spočívá v narušení nebo dokonce ztrátě vztahu s jedním z jeho rodičů.
Pokud dítě jednoho z rodičů odmítá, je úkolem obou rodičů změnit své chování takovým způsobem, aby narušení nebo ztrátě vztahu zabránili a podpořit dítě, které nerozumí dopadům svého chování, aby svůj postoj k odmítanému rodiči začalo měnit.
Je to velmi obtížné, ale pro dítě zcela zásadní.
Co je pro vás ve výchově a rodičovství důležité?
Co byste si pro své dítě přáli?
Rozchod/rozvod je příležitostí zamyslet se nad svým rodičovstvím, nad svou otcovskou nebo mateřskou rolí. Jakým rodičem chcete být? Co chcete pro své dítě?
Ve svých úvahách nezapomeňte přemýšlet nad tím, že rodičem vašeho dítěte zůstává i váš bývalý partner/ bývalá partnerka, spolu s vámi musí mít i on/ona možnost svou rodičovskou roli naplňovat. A nezapomínejte na potřeby dětí.
V tomto ohledu mohou u dítěte hrát podstatnou roli:
Co je pro vás ve výchově a rodičovství důležité? - nástroj pro rodiče
Většina rodičů si přeje, aby jejich děti byly zdravé, šťastné a spokojené.
Nezvládnutý rodičovský konflikt má potenciál tento cíl – ZDRAVÉ, ŠŤASTNÉ a SPOKOJENÉ dítě – vážně ohrozit.
Přemýšleli jste nad tím, jaké rodičovství, jaká výchova k tomuto cíli vede? Co konkrétně pro vás znamená zdravé, šťastné a spokojené dítě?
Zdraví
- psychické zdraví
- strava
- osobní hygiena
- pohyb
- zdravotní péče (pediatr, zubař, další lékaři)
- specifické zdravotní potřeby vašeho dítěte
Co je pro vás ve vztahu k vašemu dítěti v oblasti zdraví důležité? Zapište si jednotlivé body, které byste rádi probrali s druhým rodičem. V porozvodové péči je dobré některá pravidla a specifika denního režimu vašeho dítěte domluvit, obzvlášť pokud je nutné v některých věcech dodržovat stejný postup (léčba, podávání léků, rehabilitační cvičení atp.). Některé věci budete dělat přirozeně rozdílně (viz komplementarita rodičovských rolí), přesto je možné domluvit alespoň základní pravidla.
Štěstí
- pozitivní vztahy s rodiči, sourozenci a dalšími pro dítě důležitými osobami
- možnost vyvíjet se v předvídatelném a bezpečném prostředí
- možnost naplňovat své cíle, vlohy a přání
Přemýšlejte, jak naplnit štěstí svého dítěte. Jak mu můžete spolu s druhým rodičem umožnit mít i po rozvodu/rozchodu pozitivní vztahy s oběma rodiči, sourozenci i dalšími pro dítě důležitými osobami. Co pro to můžete udělat?
Spokojenost
Spokojenost je klíčem ke šťastnému životu. Zatímco se štěstí váže spíše k okamžikům nebo kratším obdobím v životě, spokojenost je spíše dlouhodobým stavem, který ovlivňuje celkovou kvalitu našeho života. Je to stav, kdy se cítíme dobře se sebou samými a se svým životem. Je to pocit uspokojení a vnitřního klidu. Spokojenost není cíl, je to cesta, po které se snažíme celý život jít.
Pokud chcete, aby vaše dítě bylo spokojené, je potřeba, abyste se v situaci rozpadu vašeho vztahu s druhým rodičem nesoustředili jen na dětství svého dítěte. Snažte se uvažovat v dlouhodobé perspektivě a myslete na to, že uspořádání jeho života bude třeba měnit tak, jak se budou měnit jeho potřeby a životní okolnosti vás všech.
Nezapomínejte také, že dítě se učí nápodobou a přebírá vzory chování, které mu nabízíte.
Jak můžete podpořit spokojenost svého dítěte?
- pečujte o jeho zdraví (fyzické i psychické)
- budujte vztahy s ním a pomozte mu budovat vztahy s druhým rodičem, sourozenci a dalšími důležitými osobami
- podporujte ho v činnostech, které ho baví
- rozvíjejte své dítě (hrou, učením)
- jděte mu dobrým příkladem
Spokojené dítě
Dítě se učí nápodobou a nejvíce ho ovlivňují vzory chování jeho rodičů. Učte své dítě:
- LÁSCE: Dovolte mu mít dobrý vztah k vám oběma.
- SEBEÚCTĚ: Vaše dítě pochází z vás obou, aby se mohlo přijmout, musí vědět, že jste oba v pořádku – že se tak vzájemně vidíte. Respektujete se a nemluvte o sobě před dítětem špatně.
- DŮVĚŘE a SPOLEHLIVOSTI: Rozhodujte o svém dítěti společně, domluvte se a domluvené dodržujte.
- RESPEKTU: Chovejte se k sobě s respektem. Pozdravte se, dodržujte pravidla slušného chování (hlavně vůči sobě navzájem).
Nezapomínejte, že dětství vašeho dítěte uteče jako voda. Váš cíl je ZDRAVÉ, ŠŤASTNÉ A SPOKOJENÉ DÍTĚ, které se stane zdravým, šťastným a spokojeným dospělým.
Štěstí a spokojenost dítěte je společnou odpovědností obou rodičů. Bez domlouvání a spolupráce to nepůjde. Nezoufejte, když se to hned nedaří. Zkuste si vytisknout, co jste si zapsali, přemýšlejte, co můžete udělat vy sami a pobavte se s druhým rodičem, jak můžete společně ke zdraví, štěstí a spokojenosti svého dítěte přispět spolu - oba.
Shrnutí k sebereflexi – co z toho vyplývá?
Jak můžeme jako rodiče přispět ke zdraví, štěstí a spokojenosti našeho dítěte?
Zkuste to probrat s druhým rodičem
Požádejte druhého rodiče, aby s vámi probral, jak uspořádat život dítěte po rozvodu/rozchodu tak, aby dítě mohlo být zdravé, šťastné, spokojené. Použijte body, které jste si vyplnil/a v dotazníku „Co si pro své dítě přejete?” jako strukturu vašeho rozhovoru.
Vypracujte nebo zrevidujte váš rodičovský plán
Uspořádání péče o dítě po rozvodu je strukturovaně řešeno v rodičovském plánu. Pokud jej nemáte, vypracujte si ho. Pokud jej máte a již nevyhovuje potřebám dítěte ani vám, společně ho zrevidujte. Jestli to nezvládnete spolu sami, vyhledejte odbornou pomoc. Více viz Rodičovský plán.
Obraťte se na odbornou pomoc
Pokud je společná komunikace zatím obtížná, vyhledejte odbornou pomoc. Udělejte to pro své dítě.
Zdroj: Dětský průvodce světem rozvodu, jakdal.eu
