„Nic nedělejte, jen buďte.“ Rosenberg, 2022
Metodická linka
Aktivní naslouchání je dovednost, která vám může pomoci motivovat klienta pro absolvování odborné pomoci. Až v odborné pomoci se často klientům poprvé naskytne příležitost říci před druhým bez přerušování, co mají na srdci. Tenhle ventil emocí je velmi úlevný a je potřeba ho klientům/klientovi dopřát. Obvykle až poté, co mohl klient odvyprávět „jak všechno bylo, jak se všechno stalo“ a co je z jeho/jejího pohledu důležité, aby zaznělo, je ochoten/na postoupit dál k hledání řešení.
Rodiče jsou často každý v jiné fázi zpracování rozpadu svého vztahu. Pokud je tento rozdíl příliš velký, opouštějící má velký náskok a opuštěný je velmi pozadu, je dobré uvažovat o individuální podpoře opuštěného některým z vašich kolegů nebo doporučit jiného poskytovatele odborné služby.
Pokud pošlete klienta k jinému poskytovateli, měl by to být takový, který s ním bude schopen pracovat v kontextu rozvodové/rozchodové situace, kterou klient právě prochází. V opačném případě by vám individuální podpora klienta mohla značně ztížit další práci s rodiči.
Jak (ne)naslouchat?
Starat se o potřeby druhých lidí dokážeme často až poté, co vidíme, že těm druhým záleží na našich potřebách. Nasloucháním dáváme druhému čas a prostor, který potřebuje, aby se mohl plně vyjádřit a cítil se pochopený.
Naslouchání se dá naučit.
Základní pravidla naslouchání:
Soustředěná pozornost
Jste tady a teď, plně vnímáte, co vám druhý sděluje, hlavou vám neběhají žádné jiné myšlenky. Nic nerozptyluje vaši pozornost.
Neverbální komunikace naslouchajícího
Výrazy obličeje a postojem těla dáváte najevo, že nasloucháte a věnujete druhému pozornost.
Vyjádření pochopení
Fyzicky: položte ruku na rameno, stiskněte ruku, pohlaďte. (U klientů se fyzického kontaktu zřejmě zdržíme, můžeme ale udržovat nepřerušovaný oční kontakt, natočit se tělem k tomu, komu nasloucháme apod.)
Slovně: „To pro tebe muselo být těžké…“, „Z toho si musel/a mít velkou radost…“
Zrcadlení emocí
Reagujte na emoce toho, komu nasloucháte tím, že vyjádříte stejné emoce: smutek (smutný nebo starostlivý obličej), radost (úsměv nebo smích), vztek (zamračení se…).
Empatie
Když se dokážete vcítit do pocitů druhých lidí, dokážete pochopit, co druhý prožívá a jeho emoce sdílet.
Nejde o to zjistit informace: KDO, CO, JAK a KDY.
Cílem je moci si umět odpovědět na tyto otázky:
Naslouchat není vždy snadné, je to dovednost, které se dá naučit a která se dá trénovat. Pokud se budete soustředit na fakta (kdo, co, jak a kdy) více než na pocity a potřeby druhého, může se vám stát, že budete sklouzávat k hodnocení a budete chtít dávat „nevyžádané rady“.
Co do naslouchání nepatří?
Naslouchání je ta část komunikace, kdy se snažíme dát protějšku plně prostor k vyjádření myšlenek, pocitů a potřeb. Nesnažíme se ihned zhodnotit situaci a nalézt řešení. Nejprve je potřeba naslouchat, abychom sdělení nepřehlušili svými úvahami.
Dávání rad
„Měl/a bys to udělat takhle.“
„Lepší by bylo...“
Zlehčování
„Ale jdi, to přece zažívá většina lidí.“
„To zvládneš, zvládli to jiní, tak proč ne ty.“
„Snad nemyslíš, že jsi jediná/jediný, kdo tohle prožívá…“
„Ty nevíš, co jsou to pořádné starosti.“
Vychovávání
„Měl/a bys být vděčnější.“
„Nemáš žádné jiné problémy, tak se koukej vzchopit.“
Utěšování
„Neplač, všechno se vyřeší.“
„Ale no tak, neboj…“
Vyprávění příhod
„Něco podobného zažila moje sestřenice a…“
Povzbuzování
„Neboj, ty to zvládneš!“
„Tohle přece není konec světa, to dáš!“
Projevování soucitu
„Chudáčku, je mi tě tak líto.“
Dotazování
„Proč jsi to udělal/a?“
„Co přesně se stalo?“
Vysvětlování
„Musíš pochopit, že…“
Opravování
„To jsi pochopil/a špatně.“
„Počkej, říkala jsi, že tam byli dva a ne tři.“
„Neříká se pernamentka, ale permanentka.“
Předbíhání myšlení druhého – nabízení slov
… když dokončujete za druhého věty, „pomáháte“ mu najít správné slovo…
Trénink naslouchání
Naslouchat druhému není úplně snadné. Vyžaduje to ochotu, klid a soustředění. Odhodlání být tu v ten daný moment pro druhého. Jestli se Vám nedaří „dopřát si sluchu“ v komunikaci s druhým rodičem svého dítěte, nezoufejte. Je to obtížné a také velmi běžné – že se to v konfliktu nedaří. Většinou nás mají v moci emoce.
Naštěstí je život příležitostí k učení se.
Vyzkoušejte si naslouchání v bezpečné situaci a s někým, s kým máte dobrý vztah. Můžete se zeptat svého dítěte, jakou hru teď hraje a co se mu/jí na ní líbí. Nechte si vyprávět, co je to za svět, ve kterém se vaše dítě stává hrdinou. Stejně se můžete zeptat na knížku, film, koníček – cokoliv čím dítě teď žije a co ho baví, aby o tom chtělo vyprávět, když dostane příležitost. Nebo se sejděte s kamarádkou/kamarádem a naslouchejte jejímu/jeho vyprávění o něčem, o co by se chtěl/a podělit. Navštivte své rodiče a projevte zájem o něco, co je teď trápí nebo naopak těší, zajímá.
Možná zažijete překvapení, jak ochotní jsou lidé sdílet své zájmy a starosti, když o ně někdo projeví opravdový zájem a jakou kvalitu to do vztahu přináší. Budete mít příležitost si ověřit, co se vám v naslouchání nedaří a jak se to proměňuje, když nasloucháte různým osobám.
(Např. děti máme někdy tendenci chránit a pomáhat jim, pak se nám může stát, že jejich sdílené starosti zlehčujeme nebo zmenšujeme: „Ale jdi, to se přece stává každému.“)
A určitě zažijete velké překvapení, že ačkoliv jste jen tiše seděli a byli, pomohli jste nebo jste někoho potěšili.
„Sdílená radost je dvojnásobná radost, sdílená starost je poloviční starost.“
