Předsudečnost a stereotypizace jsou ve výzkumu vždy problematickým tématem, protože jejich zjišťování a prokazování naráží na neřešitelná metodologická dilemata (v dotaznících i rozhovorech se lidé stylizují, experiment, či skryté pozorování jsou neetické) – výzkumy tudíž obvykle nemohou být rozsáhlé, statistické, reprezentativní, ale spíše jde o případové studie, založené na malém vzorku a intenzivní práci v terénu. Zároveň jde o jev, který se pravděpodobně s časem značně proměňuje (naštěstí k lepšímu).

V česku nejsou konkrétní výzkumné studie zaměřené přímo na toto téma dostupné – spíše subjektivní reflexe zainteresovaných, které však také mají svoji cenu (srov. Novák, 2019). Částečně je zde problematika zpracována jako součást širšího výzkumu (Fučík, 2020; Höhne et al., 2024; Lehmann & Barvíková, 2023). Tyto výzkumy ukazují skrze kvalitativní rozhovory se zástupci rodičů, dětí, OSPOD, soudů, psychologů, mediátorů, že praxe OSPOD i soudů je velmi různorodá. Velmi tedy záleží na regionu, pracovišti i konkrétním zaměstnanci, na něhož klient narazí. Část otců i matek se tak setkává s předsudečným přístupem, zatímco jiná část je provázena zcela profesionálním přístupem. Mezi zainteresovanou profesní veřejností neexistuje žádný standard evidence-based přístupu, jenž by stavěl na výsledcích výzkumu. Doporučení ohledně věku dětí, vzdálenosti, střídání škol jsou tedy bez opory ve výzkumné literatuře. OSPOD ani soudy nejsou plošně v kontaktu s odbornými zdroji, řídí se podle vlastního úsudku, mýtů, či judikátů, které jsou také zřídkakdy založeny na primárních odborných zdrojích.

Profesionálové často selhávají v interpretaci konfliktu mezi rodiči, který nepatřičně psychologizují a personalizují (jejich pohled na konflikt je tak výlučně v osobní rovině a teprve se pomalu zavádějí citlivější přístupy jak konflikt deeskalovat – Cochemská praxe). Pochopitelně, že rostoucí míra konfliktu, pramenící z pocitu nespravedlnosti na jedné straně, je přičítána k tíži téže strany, obvykle otců, čímž posiluje stereotypizující a diskriminační přístup. Výsledkem je systém, který část rodičů vnímá jako nepředvídatelný, nesrozumitelný, až nepřátelský. Jelikož v sázce je vztah s vlastními dětmi, chová se mnoho zúčastněných velmi ofenzivně a institucionální aktéři tento fakt vnímají jako nárůst konfliktní povahy rodičů (otců). Problém tím opět psychologizují odkazem na morální profil účastníků řízení, místo pozornosti věnované systémovým, kulturním a sociálním východiskům konfliktu.

Zahraniční výzkumy z různých částí světa ukazují, že situace se v mnohém podobá napříč zeměmi a základní charakteristiky současné situace se jeví jako univerzální.

Významným aktérem jsou pracovníci orgánů sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), individuální předsudky jsou navíc podporovány širšími systémovými bariérami. Předběžné dohody mezi rodiči mnohdy mechanicky reprodukují genderové stereotypy, které pak soudy stvrzují bez kritické reflexe. Chybějící koordinace mezi jednotlivými odborníky (soudci, OSPOD, psychology) přispívá k roztříštěnosti postupů a protichůdným doporučením, čímž se snižuje predikovatelnost, transparentnost i kvalita rozhodování.

Princip stereotypizace často spočívá v ulpívání na konkrétních problematických případech, jež jsou pak neprávem zobecněny v typické nálepky (problémoví muži, nezodpovědné, hysterické matky, zlatokopky, sociopaté atp…) (R. A. Warshak, 1996, 2015; Zaccour, 2018). Konfliktní komunikace zvyšuje pravděpodobnost, že sociální pracovník doporučí péči matky (Fransson et al., 2016). Přestože některé studie ukazují přínos střídavé péče i při horší komunikaci (R. A. Warshak, 2014), praxe části sociálních pracovníků je vůči tomuto modelu stále rezervovaná bez opory v odborné literatuře.

Přetrvávají kulturní normy a genderové stereotypy vedou k tendenci upřednostňovat matku na základě biologických kritérií, a nikoli na základě individuálního posouzení zájmů dítěte. (Cohen & Segal‐Engelchin, 2000). V praxi se projevuje nedostatek kritické reflexe stereotypních představ, přičemž pracovníci často nerozlišují mezi konfliktem partnerským a rodičovským. To může vést k eskalaci napětí mezi rodiči a k chybnému hodnocení situace dítěte. Formalizované postupy, včetně opakovaných šetření, pak často poskytují prostor pro manipulaci a dále ztěžují dosažení konstruktivního řešení. (Crawford & Bradley, 2016; Enosh et al., 2016; Nouman et al., 2016; Tabashneck et al., 2024).

Princip nejlepšího zájmu dítěte zní sice chvályhodně, jeho interpretace je ale často vágní a subjektivní, což ztěžuje objektivní rozhodování a otevírá prostor pro manipulaci a zkreslení (Braver et al., 2002; Chambers, 1984; R. Warshak, 2011). Výzkum ukazuje, že soudy se silně opírají o zprávy sociálních pracovníků či znalců (Amundson & Lux, 2019; Bastecka & Boukalova, 2020; Tippins & Wittmann, 2005), podobně je tomu v česku, kde je praxe nadužívání znaleckých posudků při jejich sporné kvalitě diskutovaným tématem (Novák, 2019). Řada studií však upozorňuje na to, že ani znalci v oblasti duševního zdraví nejsou imunní vůči nevědomým předsudkům při posuzování péče o dítě. Posudky často spoléhají na subjektivní odhady budoucí rodičovské způsobilosti, které jsou metodologicky sporné a málo prediktivní (Amundson & Lux, 2019; Dessau, 2005). Výzkum varuje před kognitivními zkresleními: konfirmační zkreslení, sugesce, disonance aj. (Greenberg et al., 2008; Martindale, 2005)

Z těchto důvodů je nezbytné posilovat odborné vzdělávání profesionálů v oblasti rodinného práva, psychologie a sociální práce s důrazem na aktuální výzkumy, které odráží rozmanitost rodinných uspořádání. Významnou roli hraje podpora mediace a jiných přístupů, které snižují konflikty a vedou k udržitelnějším řešením porozvodových sporů.

Na druhé straně i pohlaví sociálních pracovníků a soudců může být podnětem pro stereotypizaci na straně klientů – agenda žen a jejich rozhodnutí mohou být vnímána s menší vahou než mužů. Toto zkreslení však studie nenalézají – (Fix & Johnson, 2017) pomocí experimentu se záměnou pohlaví soudce ve fiktivním případu o svěření dítěte testovali, zda jsou rozhodnutí žen na soudní lavici méně podporována než ta mužů, a zda jsou častěji vnímána jako ovlivněná osobní ideologií či genderem. Výsledky však ukazují, že legitimita rozhodování žen a mužů se v očích respondentů významně neliší.